Druhý den nádherného jarního víkendu proběhlo poslední 11. kolo letošního přeboru družstev. Pro náš tým to znamenalo výlet do Turnova s jistotou, že výsledek nadcházejícího zápasu může snad jen vylepšit umělecký dojem umístění ve výsledkové tabulce, ale v zásadě nic nezmění.
To vše se s předstihem projevilo nebývalou chutí některých mých spoluhráčů zapauzírovat si. Kupříkladu takový Luboš Jína pocítil nutnost v termínu zápasu bezodkladně provést jarní prohlídku svých včeliček a moje pravá ruka Péťa Janouš věnoval neděli své druhé lásce – cyklistice. Jasně, o nic nešlo a já jim nic nevyčítám...
Zajímavým způsobem pojala zápas skupinka kolem Vojty Šice ve složení předseda, Drak Jirka a Jasný bod Peťa. Vydali se do Turnova dobře naladěni vláčkem, své partie rychle remizovali (nutno dodat, že nejen oni – ani Márovi, ani mně se nechtělo pouštět do boje) a pokračovali pěší túrou ve stylu „vítání jara“ až na Malou Skálu, kde si každý z nich dal po zásluze jedno malé nealkoholické pivo. Konečně, proč ne?
Skutečné šachové boje tak byly k vidění jen na dvou šachovnicích našich matadorů Pavla Peníšky (černými na dvojce proti Jiřímu Žítkovi) a Míly Řičánka (bílými na čtyřce proti Petru Tománkovi) a na šachovnici našeho benjamínka Vojty Šíra (bílými na osmičce proti Oldovi Macháčkovi).
Vojta Šír si ve střední hře nechal nepříjemně přivázat jezdce k dámě, přičemž soupeř využil vyprošťovacích prací našeho borce k aktivaci svých těžkých figur, zisku pěšce a lepší pozice. Po přechodu do (určitě ne prohrané) věžovky s pěšcem méně Vojta bohužel téměř každým tahem soupeři vylepšoval pozici. Škoda, nicméně z každé prohry plyne ponaučení a jsem přesvědčen, že Vojta to ví.
Otevřenou Sicilku, navíc s rošádami na opačných stranách, rozehráli Jiří Žítek s Pavlem Peníškou. Pan Žítek mě fascinoval – každý svůj tah vážil tak, jakoby mu vůbec neběžel čas na hodinách. Nebylo pak divu, když slibně vyhlížející útok zahájil ve chvíli, kdy měl na svých hodinách pár minut, zatímco Pavel ještě přes hodinu. A nebylo ani divu, že pan Žítek při realizaci chyboval a nakonec prohrál – na čas.
Proslýchá se, že přídavek za tah na digitálních hodinách byl zaveden proto, aby vás soupeř neutahal na čas například v technicky vyhrané koncovce. Po partii Řičánek – Tománek mám ale pocit, že díky tomuto bonusu se při zápasech venku dá ke vzteku spoluhráčů zabít opravdu celá neděle. Míla proti Sicilské rozehrál pozici velice slušně, ve střední hře vyprovokoval soupeře k oslabení pozice, získal pěšce a nakonec černému králi na h8 postavil svého koně na g6. Černé dámě nezbývalo, než se točit po polích g7 a f8, aby Míla neudělil soupeři vítězný odtah. Samozřejmě, že tam takový odtah byl, jen škoda, že zůstal bez povšimnutí. Ok, následuje vyhraná jezdcovka, ve které by si Míla mohl postavit dámu s tím, že by mu ten jeho kůň zůstal navíc. Jenže to ne, Míla si asi chtěl potrénovat jinou koncovku – dáma a král proti jezdci a králi. A tak jsme toho během pětadevadesáti tahů viděli skutečně hodně! A hodně jsme si i užili – takhle naštvaného Máru Gombalu jsem ještě neviděl...
Ale co, jak říkala babička – hlavně, že se nikomu nic nestalo. Vyhráli jsme, skončili na pěkném šestém místě uprostřed tabulky a já, coby kapitán našeho týmu, moc děkuji všem svým spoluhráčům za bezva sezonu!
